„Z VÝPOMOCI NA TŘI MĚSÍCE SE STAL AŽ ROK 2022,“ VZPOMÍNÁ JOZEF KLEIN
29. 12. 2022 Rozhovor s Jozefem KleinemK děčínskému hokeji neodmyslitelně patří Jozef Klein. Masér a kustod "A" mužstva, který v říjnu oslavil své 70. narozeniny, v klubu působí už od ročníku 1995/96. I když o něj stály i jiné kluby, včetně juniorské reprezentace, nikdy neodešel. Děčínský srdcař obdržel v roce 2020 od města cenu za celoživotní činnost v oblasti sportu.
Jaké byly tvoje začátky v roli maséra?
Nejdříve jsem působil jako sportovní masér v děčínském basketbalu. Když postoupili do ligy, kde jsou dodnes, tak se se mnou rozloučili. Za dva měsíce za mnou přišel pan doktor Zahradník, který byl u basketu a vzpomněl si, že bych mohl na 3 měsíce vypomoct i na zimním stadionu. A z třech měsíců se stal až rok 2022. Začínal jsem od píky a všechno jsem si musel sám zajistit.
Od tvého nástupu se toho v klubu hodně změnilo. Na jaké období vzpomínáš nejradši?
Hodně se změnilo asi v tom, jako v jiných oddílech, že se změnili trenéři nebo odešli a přišli různí hráči. Určitě rád vzpomínám na mé začátky, protože děčínský hokej postoupil do 2. ligy a hráli zde hráči, kteří byli opravdovými srdcaři a žili Děčínem. To jsou moje nejhezčí vzpomínky.
Byl někdo z hráčů, kterého sis vyloženě oblíbil a na kterého rád vzpomínáš?
Je těžké říct konkrétně někoho. S některými kluky jsem ale ve spojení. Rád vzpomínám na hráče, kteří zde hráli při mých začátcích, a to v člověku prostě zůstane. Samozřejmě mám některé oblíbené hráče, ale každý to má u mě stejné. Masér je taková spojka mezi trenérem a hráčem. Nemůžu všechno sdílet s hráčem a zase nemůžu všechno od hráče vyžvanit trenérovi. Myslím si, že mě mají kluci rádi, nevyvolávám konflikty a když je problém, tak se radši stáhnu do bažin (smích).
Těch hráčů, kteří ti prošli pod rukama, je asi dost, že?
Počet nedám dohromady, ale určitě jich bylo hodně. Potěší mě, nebo je pro mě takovou odměnou, když za mnou přijde po letech hráč, kterého jsem šil, a nejde na tom místě nic poznat. V této sezóně jsem už několikrát musel šít, jak v zápase, tak i při tréninku.
Vzpomeneš si na nějaké speciální požadavky, které hráči po tobě chtěli?
Většinou nikdo z těch kluků z kabiny nechce být výstřední tím, že má nějaké speciální požadavky. Teď mám třeba hráče, který chce trošku jiný pití, někdo chce vodu, někdo zase radši sladší. To jsou takové běžné věci. Ale, že by si někdo něco vyžádal speciálně, tak to asi ne. Ve 2. lize těch speciálních požadavků ani moc nebude.
Jaká je tvoje hlavní náplň práce v roli maséra a kustoda?
Především mám na starost zdravotní stránku. Jednak, aby byli hráči připraveni po fyzické stránce, ale také po té psychické. Dále zajišťuji, aby měli pití a suché ručníky. Snažím se také o stránku pohody a stmelení oddílu. Když se třeba něco vyvrbí, tak přijdu za hráčem. To je takové moje poslání, ať je pohoda v oddíle.
Kromě těchto dvou rolí u "A" mužstva, děláš v klubu ještě něco jiného?
Ještě vypomáhám jako zdravotník při zápasech nebo turnajích mládežnického hokeje a dělám pořadatele na veřejném bruslení.
Navíc máš ještě své zaměstnání. Jak tyhle všechny činnosti dokážeš skloubit?
Jsem rád, že mi v práci vycházejí trošku vstříc. Pak se věnuji hokeji a snažím se být k dispozici. K tomu ještě posiluji. Myslím, že se to dá zvládat, když to není všechno vypjatý, není to psychicky náročný a když si to člověk umí rozdělit.
Máš na to nějaký recept, jak se tohle všechno dá zvládnout?
Většina lidí má tendenci si na něco stěžovat nebo na něco nadávat. Taky jsem jako mladý nadával nebo potom, co jsem měl rodinu. Ale základem všeho je, že člověk musí nejprve chtít a potom vlastním přičiněním se zasloužit o to, aby mu věci vycházely. Snažím se dělat to, co si myslím, že je správné. Ukázal jsem to i svým synům, které jsem od jejich patnácti let musel vychovávat sám, neboť mi zemřela manželka. Dneska jsem na ně hrdý. Když jsem byl malý, řídil jsem se tím, co mi řekl tatínek. Jeho jsem si vážil, a proto jsem všechno dělal tak, jak mě učil.
Měl si za své kariéry i nabídky z jiných klubů?
I u nás, u masérů, chodí nabídky dostat se třeba někam výš, takže nějaké byly. Tehdy mě tahali do Ústí, ale Děčín je pro mě srdcová záležitost. Tady jsem u hokeje vyrůstal a tady i snad skončím. Byla i nabídka jít k juniorské reprezentaci, ale tu jsem odmítl. Já se chci věnovat jedné práci a ne několika.
Hodně kustodů bývá při zápase emotivní. Jak si na tom ty?
Vrátím se k začátkům, tam jsem byl emotivní. Moje slovenská krev ještě nebyla vybouřená a přinášela mi někdy i problémy. Pamatuji si na jeden incident, když jsem nějakého kluka čapnul za krk, což se samozřejmě nemělo. Taky jsem byl dost emotivní na rozhodčí a dostal za to pokutu. To mi bylo kolem 40 let, no prostě ty moje začátky. Teďka už je to jiný a snažím se spíš hráče uklidnit. Samozřejmě, že si na střídačce zařvu na rozhodčí jako každý, ale s nimi se většinou znám, takže to berou s humorem. Emotivní jsem, když vyhrajeme, nebo když dáme gól. To je pak radost, což k tomu patří. Nebo naopak, když branku dostaneme.
A v kabině po zápase?
Když pak kluci přijdou do kabiny, tak jim všem po výhře poděkuji. Když se prohraje, jsou sklopený uši a trenér má třeba proslov, tak už se k tomu pak nechci vracet. Někteří hráči jsou do sebe zamyšlení, že se jim třeba něco nepovedlo, tak nechci bouřit kabinu nějakými vtipy a přilívat ještě olej do ohně. Před zápasem to taky nejde.
Ty si zachránil během zápasu přímo na střídačce život hráči Benátek. Co se tehdy stalo?
Tehdy ještě nemusel být lékař přítomen na zápase, stačil záchranář. Volali na mě, abych přiběhl k hostům. Hráč ležel za druhou řadou na střídačce. Už byl ve stavu, že jsem musel začít masáž srdce. Pokračoval jsem, dokud nepřijela záchranka. Tehdy mi pomáhal i pan Vaníček, který byl dříve u záchranky. Naštěstí kluk nakonec naskočil. Lékař potom říkal, že to bylo opravdu na poslední chvíli.
Něco podobného se stalo i při záchraně diváka v hledišti…
Kluk ležel nahoře mezi diváky, byl mimo a neměl žádný puls. Stadion ztichl a přestalo se hrát. Samozřejmě jsem se ho pokoušel nahodit, což se nejdříve povedlo. Ale arytmie byla v háji, takže zase vypadl a znovu se mi ho povedlo nahodit, než přijela záchranka. To se stalo i při převozu do nemocnice asi ještě dvakrát. Večer mi pak volal Lukáš Vaníček, abych se ráno dostavil na krev, jelikož pacient byl HIV pozitivní a měl žloutenku typu C. Člověk neví, do čeho jde, ale byl to lidský život jako jiný.
Máš nějaký humorný zážitek nebo zkušenost za svou bohatou kariéru u A-týmu?
Těch humorných zážitků bylo samozřejmě víc. Ale na co rád vzpomínám, tak jsou moje začátky, kdy jsme se dostali do playoff. To jsme hráli na špici pod panem Marešem (tatínek současného trenéra A-týmu) a Pavlem Březinů. To tehdy hrála v naší lize i Boleslav. A pak rád vzpomínám na týmové aktivity, když se třeba sjíždí rafty nebo různé společné činnosti. Dřív jsem si rád s kluky chodil zahrát fotbal, ale teďka už radši ne. Můžu ještě něco vzkázat?
Určitě povídej…
Přeji lidem hlavně zdraví, ať jsou šťastní a v pohodě, vždyť se dá všechno řešit v klidu.
Děkujeme za rozhovor