Děčín – Chodit do práce a sportovat. To není nic neobvyklého, spousta lidí tyto dvě činnosti v pohodě skloubí. Ale co když sportujete na výkonnostní úrovni? To už taková sranda není. Své by mohli vyprávět děčínští hokejisté hrající třetí nejvyšší soutěž v republice.

 

Každý den do zaměstnání, čtyřikrát týdně trénink, dvakrát v týdnu zápas. K tomu samozřejmě rodina. Den hráče, oblékajícího dres Medvědů, je opravdu nabitý. „Já to mám trochu jednodušší. Do práce vstávám brzy ráno a po obědě mám hotovo. Takže si dovolené brát nemusím. Ale i tak je to náročné,“ přiznává kapitán HC Děčín Michal Oliverius.

 

Poslední play-off přineslo děčínské kabině opravdu náročný program. Během dvanácti dní sehráli sedm zápasů proti Moravským Budějovicím. Z toho museli hrát hned čtyři zápasy venku. Přitom jedna cesta za soupeřem a zpátky měla skoro 600 kilometrů.

 

„Někteří kluci si museli volno domlouvat několik dní dopředu. Na venkovní zápas se jelo kolem jedné hodiny, vraceli jsme se po půlnoci. Bral jsem si sebou polštář, při cestě zpátky se každá prospaná minuta počítá. Čas na regeneraci v tak náročné sérii byl prostě nulový. Já jsem vstával ve čtyři ráno, jezdím dodávkou, mám na starosti zásobování. Při tak dobrém soupeři a cestování to bylo těžké. Pokud si dobře vzpomínám, tak jednou nemohl jeden z kluků jet. Kvůli práci. Stane se, že šéfa prostě nezajímá, že hrajete v Děčíně nějaké play-off,“ zdůraznil zkušený útočník.

 

ZLATÁ MANŽELKA

 

Ten má doma rodinu – manželku a devítiletou dceru. Volného času na rodinu v plné hokejové sezoně je málo. „Ve čtvrtek mám volno. Ale to zase musíte oběhat úřady nebo doktory. Malá chodí na tenis, takže ji vozím na tréninky. Stane se, že se s manželkou potkáme ve dveřích, když jedu na trénink. A pak když večer přijedu. Navíc mám na starosti ještě děčínský starší dorost,“ prozradil lídr klubového kanadského bodování, který navíc vládne druholigovým statistikám.

 

Času na dovolenou příliš není. „S manželkou jsme spolu dvacet let. Na pořádnou dovolenou byl čas v červenci. Ona sice tvrdí, že to je nejdražší a nejhorší měsíc. Ale jindy ten čas prostě nenajdeme,“ pokrčil rameny.

 

V Děčíně je od sezony 2009/2010. Příští ročník pro něj bude jubilejním v dresu Medvědů. „Předtím byl jen hokej, živilo mě to. Měl jsem dvoufázové tréninky, hodně jsem cestoval a byl mimo domov. Od té doby, co jsem v Děčíně, skloubil jsem sport a práci,“ upřesnil. 

 

Čas na regeneraci Oliverius prakticky nemá. Navíc naskakující číslo v kolonce věku nezastaví. „Nějak jsem si říkal, že mi to bude scházet. Ale zatím to zvládám. Někdy je ta únava velká, ale naučil jsem se s tím žít. Stane se mi, že když jsem přes týden chvilku doma, natáhnu se a zavřu oči. Na úkor rodiny. Manželka je tolerantní, jsem jí za to moc vděčný, bez toho by to nešlo. Moc si jí vážím, podporuje mě, rodina se řídí podle mého hokeje. Věk nezastavím. Pokud narazíte na silné soupeře, jako Sokolov, Jablonec nebo Vrchlabí, jsou ty zápasy těžké. A únava je potom ještě větší,“ vysvětluje 39letý hokejista.

 

SPANÍ PO ZÁPASE

 

Sehrát od šesti večer zápas 200 kilometrů od domova, cestovat nazpět, do postele vlézt po půlnoci. Sportovcům se všeobecně po utkáních neusíná lehce. „Člověk má v sobě adrenalin. Přemýšlí o situacích. Když se vyhraje, je to samozřejmě lepší. Když ležím, nohy mě pod dekou ještě běhají. Ale musím dát pokyn hlavě, že prostě musím spát. Je potřeba naspat čtyři nebo pět hodin,“ popisuje své usínací rituály.

Na krátké spaní si hokejista, který okusil i extraligu, zvykl. Nic jiného mu taky nezbývá. „Kdysi jsem rád spal delší dobu. V aktuálním režimu je to často maximálně pět hodin spánku. Vím, že to není ideální, možná to se mnou v budoucnu něco udělá. Ale té únavě se nevyhnete. Například v posledním play-off proti Budějovicím se to nastřádalo. Musím přiznat, že dva nebo tři zápasy nebyly ideální,“ pokýval hlavou.

 

Oliverius je také trenérem staršího dorostu v HC Děčín. Starat se v této době o hokejovou mládež rozhodně není procházka růžovým sadem. „My, jako malý klub, to máme těžké. Hokejová mládež všeobecně chybí. U nás se to láme v osmé a deváté třídě. Poté si prvoligové a extraligové kluby vyzobou od nás ty nejlepší. Mladší a starší dorost na to doplácí. Jak kvantitou, tak kvalitou. Navíc mladí už nemají potřebu chodit na každý trénink. Je to prostě složité,“ popsal mládežnickou situaci.

 

TRPĚLIVOST MLADÝCH

 

Začleňování mladých do děčínského týmu dospělých je tak věc náročná. A dlouhodobá. Vyžaduje trpělivost. „Juniorské soutěže letos nejsou, o to je to těžší. Přechod do áčka je ohromně velký. I ve druhé lize. Chce to trpělivě pracovat, není to prostě hned. Je potřeba si sezonu nebo dvě počkat. Je to paběrkování, občas si střihnout nějaké střídání. Někteří kluci mají potenciál, třeba Horák nebo Tenkrát už s námi hrají i zápasy. Po dohodě s trenérem Jardou Carvan bereme některé kluky na trénink, aby si k tomu alespoň čuchli,“ pokračuje hráč s přezdívkou „Oli“.

 

ZAČÍNAJÍ DOMA

 

Letošní sezona se pro Medvědy vyvíjí dobře. Základní část zakončili na čtvrtém místě, play-off budou začínat doma. „Jsme spokojení. Týmy, jako Vrchlabí, Sokolov, Kobra nebo Jablonec, mají obrovskou kvalitu. A my patříme mezi ně. Samozřejmě nám pomáhají kluci z Ústí nad Labem nebo Litoměřic. Hodně nám pomohl dobrý start do sezony. Je důležité, že budeme sérii proti Trutnovu začínat doma. Kolikrát jsme v play-off dospěli do rozhodujícího zápasu. Jenže ten jsme hráli venku a vypadli,“ vzpomíná na smutné zážitky.

 

Jenže právě Trutnov Medvědi více než dva roky nedokázali v základní části porazit. „Když si vezmu, jak jsme poslední zápasy lepili sestavu, tak bylo tak nějak jasné, že skončíme buď třetí anebo čtvrtí. A že půjdeme na Trutnov nebo pražskou Kobru. To, že na nás vyšel Trutnov, je mi tak nějak jedno. Moc variant nebylo. Hlavně jsme chtěli začínat doma. A to se povedlo,“ zdůraznil.

 

Šance pro letošní vyřazovací boje jsou pro Děčín poměrně velké. Zvláště, kdy bude moct počítat s hráči na střídavé starty. „Je to hodně ošemetné. Ale prožíváme dobrou základní část, v play-off chceme udělat výsledek. Určitě chceme projít přes první kolo. Dále přijdou týmy z druhé skupiny a to bude hodně těžké. Ale náročné bude i první kolo,“ nechce spekulovat hokejista, který letos oslaví čtyřicáté narozeniny.

 

Oliverius, Hašek, Volráb. Tři mušketýři, kteří i letos táhnou děčínskou ofenzivu. Ale roky nelze zastavit. A bude potřeba hledat náhradu. „Já končit nechci, jednu sezonu bych určitě rád odehrál. Co bude potom? Nechci nic vyhlašovat. Je ale potřeba, aby mladší kluci začali brát odpovědnost na sebe. Nyní spoléhají, že to nějak zařídíme. Ale to nebude věčně,“ zdvihl varovně prst.

 

Diváci si prostě budou muset zvyknout, že tři zkušení útočníci nebudou v Děčíně hrát navěky. „Jaká bude budoucnost děčínského hokeje? Je možné, že když skončíme, může nastat výsledkový propad. Může třeba přijít horší sezona a tým bude hrát na chvostu. Takový špatný ročník jsme ale zažili i my. Divák si na to bude muset zvyknout. Je pravda, že Honzovi Havlíčkovi nebo Jardovi Carvanovi volali hráči, že by chtěli hrát v Děčíně. Nově je tu Zdenda Petráš, který by mohl být příslibem do budoucna. Tahouny by se také pomalu měli stát Radim Vacek s Tomášem Faiglem. Každopádně to bude změna, už to všechno nebude ležet na třech veteránech. Ale já věřím, že nás někdo zastoupí a Děčín bude hrát dobrý hokej,“ dodal s úsměvem.

 

Michal Oliverius a jeho klasický týden v hokejové sezoně

 

Pondělí – ve 4 hodiny ráno mi začíná pracovní doba, zhruba v půl jedné návrat domů. Vyzvednutí dcery ze školy, oběd, odjezd na tenisový trénink. Od tří do pěti jsem doma, chvilku se vidím s manželkou. V pět odjezd na trénink A týmu, následuje trénink staršího dorostu. Kolem půl desáté návrat domů.

 

Úterý – budíček ve tři hodiny, kolem třetí hodiny návrat. Vyzvednutí dcery ze školy, od půl šesté trénink s A týmem, následuje trénink staršího dorostu. Kolem půl desáté návrat domů.

 

Středa – budíček ve čtyři hodiny, ve dvanáct návrat domů. Vyzvednutí dcery ze školy, odjezd na tenisový trénink. Doma si chvilku lehnu. Pak je na řadě zápas. Pokud hrajeme doma, je to časově přijatelnější. Pokud hrajeme venku, přijedu domu kolem půlnoci. 

 

Čtvrtek – mám volno, nemusím do práce. Oběhám úřady, doktory, jednou za dva týdny chodím na masáže. Trénink áčka nemáme, ale stejně jedu do Děčína na trénink staršího dorostu.

 

Pátek – budíček ve čtyři, ve dvanáct se vracím domů. Vyzvednu dceru, jedeme na tenis. Večer od půl šesté trénink s A týmem, následně trénink staršího dorostu. 

 

Sobota – dopoledne jsem doma. Pak je předzápasový oběd a záleží, jestli hrajeme doma, nebo venku. Pokud venku, domů se opět dostanu kolem půlnoci. Pokud se kryje zápas áčka a dorostu, jedu s áčkem.

 

Neděle – někdy je celý den volno. Ale pokud má starší dorost zápas, tak mi to ukrojí půlku dne.

 

 

Zdroj: https://decinsky.denik.cz/hokej_region/hokej-prace-rodina-je-to-narocne-ale-da-se-to-skloubit-20180228.html